Podkrkonošský potlach v pohodě

ZPRÁVA KRÁTKÁ O DALŠÍM V HOSTINNÉM O VČELÁCH POTLACHÁNÍ

Poslední letošní PPP, tedy Podkrkonošský potlach v pohodě máme tedy za sebou. Uskutečnil se v sobotu 26. 11. Pořádala PSNV, střechu nad hlavou laskavě poskytlo Gynmnasium Hostinné.

Dovolte tedy pár řádek co zprávičku, jaké a o čem to bylo:

Dvě základní témata byla na programu: Probiotika a zebrování. S tím pak souviselo také další téma – protirojová opatření, došlo však i na metodiku léčení a na řadu dalších zajímavostí. Ale popořádku:

Za pořadatele zahájil (jak jinak :-) ) – pořadatel – a tím nebyl nikdo jiný než Ing. Karel Jiruš. Uvítal přítomné (zaplnili jsme třídu gymnasia bez problému) a nastínil rámcový program setkání – tedy potlachu s pevnými záchytnými body a mnoha možnostmi dalšího vývoje ...

Tím prvním bodem byla přednáška MVDr. Soni Dubné, Ph.D., takže téma bylo jasné: Probiotika. Téma výsostně odborné, téma, které měli možnost slyšet i účastníci letošního kongresu Apimondie v Buenos Aires a říjnové konference pořádané MSVV v Brně. Tentokrát se je však Dr. Dubná s úspěchem snažila vyložit i nám, naprostým laikům. Ukázala, jak probiotika, tyto užitečné nepatogenní mirkoorganismy, laktobacily a bifidobakterie, mohou mít příznivý účinek na zdraví lidí i zvířat, jak mohou přispívat k zlepšení stavu při některých nemocech, jsou-li podána či vyskytují-li se v adekvátním množství. A jak jsou dobré pro zdraví včel. Vylíčila, jak se na ně začalo přicházet: na počátku totiž bylo dobré zdraví a dlouhověkost bulharských pastevců. Když se pátralo po příčině, zjistilo se, že konsumují množství potravin z fermentovaného mléka či u nichž proběhlo mléčné kvašení. Tak se nejprve obevil Lactobacillus bulgaricus a už se to rozjelo. Na konci řady stojí dnes nové druhy laktobacilů, které popsala a objevila sama dr. Dubná (izolovala je z trávicího traktu evrospkých včel). Představila nám jednoho z nich, nazvala jej Lactobacillus melliferae. Ukázala také, jak v onom prazvláštním boji o místo na slunci uvnitř trávicího traktu mohou působit proti patogenům, třeba proti sporám moru včelího plodu, ukázala, jak mohou příznivě ovlivňovat imunitní odpověď organismu, připomněla také výzkum jejich působení např. proti nosematóze a hnilobě plodu, který právě v její soukromé laboratoři probíhá. Zmínila se také o tom, že včely zimované na medu mají podle jejích testů ve svém trávicím traktu až 10x vyšší hladinu lactobacilů a bifidobakterií, což bezpochyby přispívá k jejich větší odolnosti a k posílení jejich imunitního systému v pro ně dnes velice složité době. Dokládala to ostatně i výsledky vlastních pokusů, kdy izolovaným včelám podávala řízeně dávky těchto různých mikroorganismů a sledovala, jak včely za těchto podmínek přežívají. Jeví se z nich, že některé kmeny jsou v tomto směru velice nadějné. Dotazy nás laiků pak ochotně zodpověděla a vysvětlila podrobněji toto téma, které věru nebývá tradiční součástí včelařských setkání (zatím :-) ). Vznikla z toho nejen zajímavá debata o zimování na medu, nýbrž také debata o problematice českého výzkumu, neboť z pléna padla i otázka, či snad i výzva, aby ve výzkumu pokračovala ve spolupráci s veterinární správou a VÚVč, s.r.o. Pro nezasvěcené snad otázka logická, pro zasvěcené tak trochu – až - řekněme „nečekaná“, neboť byla položena jedním z členů nejvyššího vedení ČSV. Ten by asi měl vědět, že autorka své unikátní výsledky již drahnou dobu tuzemským institucím nabízí (vždyť s nimi dokonce v nedávné minulosti na výzkumu spolupracovala), její výzkum však u nich nenachází pražádnou podporu. Naopak, když se snaží pro svůj poctivý výzkum podporu získat, je stále odkazována na stejné instituce, které o tento výzkum zájem nemají. Circulus vitiosus – bludný kruh. No právě ... Ano, tohle nejsou věci, které plní první stránky novin a hlavní vysílací časy zpravodajských relací ... Čí však je to chyba? A tak se zdá, že nakonec tyto unikátní výsledky naleznou podporu mimo teritorium našeho malého, leč dosti již zakaleného a dále fikaně zakalovaného rybníka ... Včelám je to určitě jedno, ty vědí ... Absurdistán? Ano ... asi tak ...

Když jsme právě svědky něčeho významného, často si to ani v té chvíli neuvědomujeme. dojde nám to až mnohem později. To už tak někdy bývá ... Nastal ale asi čas už s tím něco udělat ...

Dalším tématem bylo zebrování. Nejprve Ing. Karel Jiruš předložil řadu provokujících otázek a úvah, jak je to vlastně s oněmi strategiemi přežití živoků a zvláště včel, a jak je to s teoriemi o šíření genů. A jaká jsou hlediska včel a jaká hlediska včelařů.

A dobře, že je takto předložil!

Začal pochybností o tvrzení, že každé zdravé a silné včelstvo se začne rojit. Pak podrobil tázání větu o tom, že rojení je přirozenou vlastností včelstva. Jakkoli je to v zásadě jistě pravda, nutně to vyvolá některé otázky, např. proč se včelstva nerojí stejně, jak to, že některé včelstvo se rojí víc a některé méně? Přijmeme jistě i tezi, že jedním z hlavních důvodů vyslání roje je rozmnožování. Může být důvodem k rojení třeba nahrazení staré matky? Nebo třeba špatné stanoviště, které je buď převčelené, nebo včely neuživí? Může jím být zdravotní stav včelstva? Nebo nevyhovující prostor úlu? Tyhle otázky si samozřejmě vnímavý včelař začne klást a začne si je nějak vnitřně strukturovat a stanovovat si jejich místo na jakési své stupnici ... Což je ovšem velmi složité a asi se nevyhne kombinaci více parametrů ...

Polemizoval také s tvrzením, že nejvyšším zákonem v přírodě je rozmnožovací pud. Protože tím, je, jak se zdá, spíše zákon přežití druhu.

Dostáváme se samozřejmě do tavicího tyglíku soutěže a konkurence genů, do oblasti bojů o jejich co největší rozšíření. Zde jsou samozřejmě vítězové i poražení. Remízu tu moc nenajdeme ... A když tedy živokové a organismy zvolí rozmnožování, jakou strategii budou preferovat? Rychlou a častou reprodukci, která v sobě nese i riziko vyústění do v podstatě bezhlavého rozmnožování, které může vést až ke krizi, nebo reprodukci pomalou, rozvážnou a dlouhověkou, kdy se subtilně odvažuje a nalézá rovnováha množství a potravinových zdrojů? Zdá se, že tu někde se věci tříbí, tu probíhá selekce či množení vhodných genů ...

A jsme u včel: jak si tedy v tomhle punktu stojí včely? Právě tu máme před očima jeden z cenných příkladů, kdy se klopotně v přírodě hledá rovnováha ve vztahu parazit – hostitel, tedy včela medonosná a Varroa destructor. A co se stane, když do tohoto složitého hledání vstoupí člověk a začne hubit roztoče a za jistých podmínek de facto ovlivňuje selekci roztoče? Kdyby do toho člověk nevstoupil, pak by zřejmě v 1. fázi vysoká populace agresivního roztoče zlikvidovala svého hostitele, nikoli však vždy a všude. Ale likviduje tím také sebe. V izolovaných lokalitách některá odolná včelstva přežijí a umožní šíření svých odolných genů. Roztoči se na ně opět vrátí, ale již nebudou tak agresivní a postupně začne vznikat kýžená rovnováha. Protože ani v zájmu parazita není likvidace svého hostitele, to není ta nejlepší strategie pro přežití.

Pokud bychom přistoupili na strategii vyšší četnosti množení včelstev, jsme znovu u otázky, zda je pro včely jistější strategií pro zajištění expanse genů časté a silné rojení? Do toho ale vstupuje i otázka zdrojů. Takže pak to začíná oscilovat mezi strategií silných a jen ve vhodnou dobu vyslaných rojů, nebo rojů častějších, ale slabších ...

Pořád mluvíme o krajině bez včelařů, což je, řekněme si to upřímně, drtivá většina doby existence včel ... Včely musely vždy brát v úvahu základní faktory. Tedy nejen množství zdrojů, nýbrž i kvalitu sídla. Sídlo muselo být vždy bezpečné, takové, aby včelstvo ochránilo před všemi riziky (predátoři, škůdci, povětrnostní vlivy např.). Takových sídel zjevně zase tak moc nikdy nebylo. Pořád jsme v režimu bez včelařů: roj vylétne a má to velmi složité. Má kladoucí matku a trochu zásob, musí si však rychle najít nové sídlo a tam se etablovat tak, aby přežil zimu. Situace je riskantní i pro mateřské včelstvo, které to také nemusí zvládnout (na příklad nedopadne dobře proces výchovy nové matky, neoplodní se a neklade etc.). A to znamená nutně konec. Takže opuštění osvědčeného sídla (pevnosti), je strategie, která s sebou nese řadu rizikových faktorů. Včely se tedy musí rozhodovat a musí být vybaveny schopnostmi rizika odhalit a rozpoznat. Například by měly umět vyhodnotit kvalitu nového sídla jak z hlediska bezpečnosti jaksi fyzické či fyzikální, tak třeba z hlediska bezpečnosti zdravotní. Dokážou to?

Rizika jsou tedy značná (jakkoli se dělí mezi nový roj a mateřské včelstvo a pokud se podaří přežít oběma, jde o 100% bonus) a autor vyslovil domněnku, že v „předvčelařské“ době se včela nijak zvlášť instensivně nerojila.

Jak to vidí včelstvo, které se rozhoduje vyletět?

Musí dobře vyzimovat a v dostatečné síle se dožít snůšky. Rozplodovat se na maximum a vytvořit dostatečné zásoby, vychovat dostatek včel v kondici, které později vyletí, potom omezit plodování, zanést plodiště sladinou, aby zůstavší včely snáze obstaraly menší rozlohu plodu. Plodování se omezí tak akorát, aby včelstvo vydrželo, než se vylíhne, oplodní a rozklade nová matka. Pak už jen zbývá založit matečníky a vyletět ...

Vylétnuvší roj to také nemá jednoduché, musí najít dobré sídlo, vystavět dílo, vychovat dostatek včel do zimy, nanosit si dost zásob a dobře vyzimovat.

Včely proto musí stanovit určitou časovou hranici, do níž je tohle možné. Pro včely je to ale velmi složité rozhodování. Prakticky kromě matky žádná nemůže čerpat z minula, nezažily přímo loňské jaro. Mají pro to tedy nějaký mechanismus? Může být taková informace zapsaná v genech? Nebo dokonce ve vosku?

V této chvíli K. Jiruš předal slovo dalšímu přednášejícímu, Ing. Ivanu Černému, který vtipně, elegantně a v zajímavé zkratce shrnul problematiku zebrování, jak ji popsal Američan Walter Wright (více o autoru metody W. Wrightovi a jeho původní texty najdete na adrese: https://www.beesource.com/point-of-view/walt-wright/ . Překlad textů W. Wrighta z pera právě I. Černého přinesl časopis Moderní včelař (5/2008, příloha, s. I-IV (viz též: https://n-vcelari.cz/mv/archiv/2008_05_c14.pdf), 6/2008, příloha, s. V-XII, 1/2009, příloha, s. XIII-XX – tamtéž na str. 22 – 23 téma shrnul a podle svých zkušeností okomentoval i Ing. K. Čermák). Protože toto téma I. Černý přednášel letos v únoru (25. 2. 2011) na naší výroční schůzi, dovolím si v tomto bodě odkázat na zprávu, jež visí na našem spolkovém webu: (https://dobrichovice-vcely.webnode.cz/zapisy-ze-schuzi/ ).

Wrightovy pozoruhodné postřehy doplnil I. Černý nejen praktickým výkladem metody, nýbrž i svými několikaletými zkušenostmi, jež presentoval na podkladě svých přesných záznamů. Prostě to holt funguje ... Důležitá poznámka: zebrování provést včas, ale rozhodně až po proletu!

To ale nebylo vše. Slova se chopil znovu Karel Jiruš a navázal v bodě, kde předtím přestal. Tedy úvahou, mají-li včely nějaký mechanismus, jak poznají časovou hranici pro úspěšné vyslání rozmnožovacího roje? Zda je taková informace zapsaná v genech, či zda snad může být loňský rok nějak zapsán ve vosku. Včely potřebují obsadit a zaplnit zásobami minimálně ten prostor, který obsadily vloni ... Dolní hranici poznají podle konce díla. Tu horní snad podle horního okraje zásob. Wright pak tvrdí, že mezery v zásobních plástech nad sebou zřejmě včely vnímají jako prostor, který je třeba zaplnit. Proto pokud se včelstvo rozšiřuje směrem nahoru, rojení nehrozí.

Celé to ještě K. Jiruš doplnil výkladem o své metodě „brutální Nikity“, kterou již před časem popsal na webu PSNV (https://www.n-vcelari.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=107:zebrovani&catid=37:technologie&Itemid=68 ). Dodal, že metodu vlastně zkouší již od r. 2006 a fungovala mu (ostatně stejně, jako funguje řada jiných metod, které se ve včelách provádějí (rotace, převěšování), text W. Wrighta mu pak objasnil řadu souvislostí, vysvětlil, proč to funguje a dovolil původní metodu zjednodušit.

Své zkušenosti s ošetřováním včelstev shrnul poté v zajímavém výkladu autor známého vykuřovače Grifin Zdeněk Brentner, jenž představil a komentoval i podrobné záznamy, které sumarizují jeho četné dosavadní pokusy s různými typy ošetření a za pomoci rozličných medií. Byl by div, kdyby tohle nevyvolalo čilou debatu i polemiku. Div se nekonal, vyvolalo a byla opět hodně zajímavá.

Závěrečný díl potlachu obstaral pak Rudolf Stonjek, jenž dorazil z dáli, až od dolní Mže :-). Zajímavě pohovořil o svých zkušenostech praktického včelaře, jenž je orientován především na medný výnos, neváhá však experimentovat a hledat nové nebo často zapomenuté pěšinky a skulinky, jak vyjít ven z mnoha bludných kruhů a propletenců. A že jich a otázek s nimi spojených je pořád dost! Jelikož obstarává cca 100 včelstev na 3 stanovištích a jelikož osobně vyzkoušel řadu úlových systémů, má cenné praktické zkušenosti. Nakonec se dopracoval k systému Dadant na míře 39 cm, s plodištěm vysokým 35 cm. Polorámky na míře 39 x 17. Charakterizuje se jako zastánce metodiky Ing. Řeháčka. Včelaří bez mřížky, protože tak vysoké plodiště většinou spolehlivě udrží matku dole. Zabýval se především protirojovými opatřeními, zejména pak sdělil své několikaleté zkušenosti s metodou LBV v tomto systému a přiblížil také svou vlastní modifikaci této stále často diskutované metody. Zjistil zajímavou věc, totiž že po instalaci stavebních rámků a po zakladení vystavěné trubčiny a při nárůstu trubců mu klesl výnos u špičkových včelstev, ale stoupl u včelstev slabých a průměrných. Stavební rámky s trubčinou v plodišti znamenají značný úbytek včel cenných pro snůšku (3 plásty dělnic!). Zkoušel dávat SR i do manipulačního nástavku, tam ale včely stavějí velmi liknavě. V 1. medníkovém nástavku je včely vystavěly a pak se dají přeložit dolů. Zkouší i variantu s 2 polonástavky vespod. Přesto ale nebylo zaručeno, že se včely nevyrojí. I on souhlasil s teorií W. Wrihgta o prioritě přežití včelstva. Jde tedy v praxi o to, provést včelám takový zásah, aby se pro ně rojení stalo nevýhodným ... Např. 6 SR a roztrháním plodiště. Je však třeba vše dělat citlivě a neztratit zbytečně medný výnos ...

V té slouvislosti pak došlo i na chov matek a obměnu díla, v tomto systému a při aplikaci těchto metod, jak jinak, což je ale dosti obtížné a subtilní ... Debata se vedla i o odvčelování nástavků, tedy o dobře fungujících t.zv. maďarských výkluzech (účastníci letošního únorového potlachu je mohli vidět při přednášce Ing. Cimaly). Řeč se stočila i na jeho vlastní konstrukci Apiliftu nebo na modifikaci vykuřovače Grifin (dávkování léčebné směsi pomocí injekční stříkačky).

Všechna témata potlachu jsme poté ještě precisovali u plodné debaty v hotelu Dorinka na nesmírně půvabném náměstí v Hostinném. Tamtéž jsme také hodnotili současnou nákazovou situaci ...

Věru povedená akce, za niž bych chtěl organizátorům upřímně poděkovat.

Jiří Matl, Dobřichovice