Podkrkonošské potlachy v papučích, Hostinné, 5. 2. 2001

PRVNÍ LETOŠNÍ PODKRKONOŠSKÝ POTLACH V PAPUČÍCH JE ZA NÁMI

    Je sobota 5. února, krátce před devátou ráno, kolem nuly, lezavo a mlhavo, klasik by asi řekl: málo kluzko na hokej a příliš kluzko - na estrádu ... Stojíme před budovou Gymnázia v Hostinném. Původně malá skupina organizátorů Podrkonošského potlachu v papučích a hostů se pomalu rozrůstá. Najednou už je nás skoro čtyřicet. Lidé, nástavky, dna, víka, prospekty, kalendáře PSNV-CZ, na tácech a v krabicích všeliké dobroty ku pohoštění a ochutnání ... A už jsou tu klíče a hrneme se dovnitř, sedáme v útulné třídě, zdravíme se, klábosíme, prohlížíme si letáčky, plakátky a nabídkové tiskoviny různých firem vyrábějících úly či příslušenství k nim, nejnovější literaturu o včelách či Zápisník moderního včelaře, vydaný PSNV v loňském roce. Hlouček se okamžitě tvoří okolo Zdeňka Brentnera, který trpělivě předvádí svůj výrobek, vykuřovač pro fumigaci Grifin, a také cejchovací raznice, které k němu vyrábí jako příslušenství. Krokem veselým i razantním předstupuje po chvíli hlavní hostitel, Ing. Karel Jiruš, a vítá nás všechny jménem pořadatele, tedy PSNV-CZ. A představuje program celodenního posezení a povídání, prostě potlachu. Menu je věru lákavé ...

            Zahajuje renomovaný chovatel matek a dlouholetý praktický „dadantista“ Ing. Pavel Cimala přednáškou na téma Zkušenosti s ošetřováním včelstev v Eurodadantech 1987 - 2011. A když po více než čtyřech hodinách končí, zjišťujeme, že nejsme vůbec unavení. Spíš naopak. Dobrý pocit z toho, že jsme měli možnost dozvědět se spoustu nových a po výtce zajímavých věcí či že jsme dostali odpovědi na řadu otázek, které se během výkladu neustále jaksi draly nad hladinu ...

            P. Cimala totiž pojal svůj precizní výklad velmi gruntovně a zeširoka. Začal podrobným historickým přehledem vývoje systému Dadant, pokračoval jeho podrobnou charakteristikou i vývojovými modifikacemi (v Evropě Édouard Bertrand 1832 - 1917, t.zv. Dadant - Blatt, též modifikovaný Dadant - Jumbo, kompatibilní s Langstrothem), zmínil i historický a nepochybný metodický vklad bratra Adama (1898 - 1996). A logicky pak mohl přejít k situaci u nás a k rovněž historickému a zásadnímu podílu vloni předčasně zesnulého Ing. Vladimíra Řeháčka, jenž se snažil najít úl pro specifické tuzemské podmínky s nárazovými snůškami, v němž by bylo možno chovat silná včelstva v dostatečně velkém plodišti a s dobře zvládnutelným systémem medníkových nástavků. A proto již od r. 1985 začal vyvíjet svůj typ utepleného Eurodadantu s manipulačním nástavkem, vysokým plodištěm a nízkými medníkovými nástavky s délkou rámku 39 cm.

            P. Cimala podrobně srovnal různé modifikace tohoto systému, představil v praxi jednotlivé komponenty Eurodadantu a vyložil pak základní rysy metodiky ošetřování včelstev v jednotlivých obdobích roku. Pochopitelně se podrobně věnoval věcem naprosto zásadním, tedy obměně díla v plodišti a teplotnímu režimu v předjaří (termoterapii a potlačení nosématózy), takže logicky došlo na magické Blinovy přepážky ...

            Stranou nezůstaly samozřejmě ani rotace nástavků, práce s trubčími rámky a tlumení aktivit nevítaného hosta - roztoče Varroa destructor. Stručně také zmínil problematiku kočování a samozřejmě také chov matek, zejména pak kritéria pro výběr plemenného včelstva a metody přidávání matek. Velmi ilustrativně proti sobě postavil výhody i nevýhody systému a doplnil také pasáž o vývoji samotné metodiky ošetřování, v níž vysvětlil také svůj vlastní posun v metodice oproti postupům V. Řeháčka.

            Diskuse obvykle následuje po přednášce. Tu tomu tak ovšem nebylo, neb diskuse se jaksi volně prolnula s výkladem přednášejícího vždy ve chvíli, kdy některý z posluchačů cítil potřebu na něco se zeptat či něco poznamenat. Což bylo výborné, protože to dovolilo držet téma stále jaksi „pohromadě“ a „netěkat“.

            Jen chviličku jsme okřívali u štrůdlu a u dobrůtek, připravených spřízněnými dušemi, dali si na vzpružení kávu či čaj, někteří ochutnali i chuťově moc zajímavé medoviny J. Křapky a Z. Brentnera - a bylo tu druhé kolo. Rozjezd byl pozvolný, to učitel včelařství a přiměřený, leč zkušený a neúnavný experimentátor Josef Křapka z Bečova představil v praxi svůj systém drátkování rámků pomocí sponkovačky a fikaného příslušenství (publikováno bylo vše také v Moderním včelaři 5/2010). Všichni si také mohli systém vyzkoušet a osahat v praxi - a o zájemce věru nebyla nouze. Když se všichni „vyřádili“, přistoupil J. Křapka k přednášce na téma Rojení. Začal také jaksi ze široka, krásnými obrázky starých úlů, jako stvořených k tomu, aby včely dostaly chuť se vyrojit ... Po úvodním a velmi ilustrativním a s přehledem odborné literatury spojeném výkladu o tom, co je vlastně včelstvo a jaké jsou základní podmínky jeho úspěšného rozvoje (O. Brenner: teplota, voskové dílo,t.j. schopnost a možnost stavby, pracovní potenciál, t.j. dostatečné množství mladých včel, a zásoby energie, tedy medu a pylu) přešel pak k podrobnému výkladu o tom, co je rojení, jak se na ně můžeme dívat, jaký je mechanismus a jaké jsou příčiny jeho vzniku (genetická dispozice, stará matka s nedostatkem feromonu, malý úl, tedy nedostatek prostoru, nedostatek stavební příležitosti, nadbytek sekretu hltanových žláz, delší období špatného počasí, nedostatek potravy a vody a nedostatečné větrání - příliš vysoká teplota v úlu). V té souvislosti ilustroval na příkladech z odborné literatury, jak se na rojení dívají někteří odborníci, počínaje samotným klasikem oboru, Quido Sklenarem.

            Odtud byl už jen krůček k výkladu o tom, jaké jsou současné metody, jak rojení udržet v přijatelných mezích (vylamování matečníků, vkládání plodových plástů z jiných včelstev, vkládání velkého množství mezistěn, tvorba oddělků, převěšování plástů se zavíčkovaným plodem z plodiště do medníku, tvorba smetenců, přeleták). K těmto tradičním metodám přistupují ještě metody - řekněme - modernější a sofistikovanější, např. šlechtění nerojivých kmenů, odnímání části dospělých úlových včel, ale také záměna otevřeného a zavíčkovaného plodu, odejmutí létavek - tedy opět známý přeleták, odejmutí části zavíčkovaného plodu či podpora pracovní činnosti a zabezpečení dostatečného větrání a zastínění úlů.

            K tomu všemu se hodí v podstatě jen prostorově variabilní (v praxi nástavkový) úl, v němž včelař může včas rozšířit včelám prostor. Důležitá je také pravidelná obměna matek (doporučují se matky z dobrých chovů). Logicky je také třeba tvořit mladá včelstva s mladými matkami.

Zejména v době snůšky by měl pak včelař dát včelstvu dost příležitosti ke stavbě a umožnit mu chovat trubčí plod, což usnadní kojičkám distribuci sekretu hltanových žláz. A to už jsme u dnes stále vášnivě diskutované metody, zvané podle autorů ve zkratce LBV (Linhart, Bičík, Vagera), publikované m.j. ve Včelařství 5 a 10/2007.

            Mnozí možná očekávali, že se J. Křapka bude dále věnovat rozboru a komentáři této metody, on však zvolil jinou cestu. Jaksi nenápadně podotkl, že metodu „neomezování včel v chovu trubců“ již v praxi používá od začátku devadesátých let, kdy k ní došel na základě vlastních zkušeností. Představil tedy svůj systém vkládání stavebních rámků, spojený se systémem rotací nástavků v závislosti na vývoji a charakteru sezóny.

Základní pravidla: se stavebními rámky lze začít až při vhodné teplotě a při dobré snůšce, do plodištního nástavku se vkládají nejvýše 2 stavební rámky, a to do středu plodiště, mezi stavební rámky je nutno vložit zaplodovaný plást, trubčí plásty se po zaplodování nevyřezávají (tuto operaci provedeme až po letním slunovratu), při r. m. 39x24 potřebuje včelstvo za sezónu 4 - 6 stavebních rámků. Trubčí plást je dle autorových dlouholetých zkušeností pro matku neodolatelným lákadlem k zakladení, trubci (jak plod, tak dospělci) pak snadno odčerpají přebytek mateří kašičky. Včelstvo za takové situace neochotně zakládá a ošetřuje matečníky a má sklony k tiché výměně. Další výhodou je, že včelstva jsou ve vyrovnané síle. I v moderní literatuře se začíná prosazovat názor, že včelstva, jimž je umožněn chov trubců, dají vyšší výnos medu (uvádí se až o 1/3 oproti včelstvům, v nichž se trubčí plod vyřezává). Na druhou stranu se diskutuje i o možném větším zamoření včelstva roztočem Varroa destructor a také o tom, že teoreticky může být na trubčích shromaždištích pak větší počet trubců s nevyhovující genetickou kvalitou.

            Určitou modifikaci vyžaduje také chov matek. T.zv. chov při matce má totiž při uplatnění této metody jen velmi nízkou úspěšnost (přijetí cca 10 - 15% matečníků), lépe je na tom chov v osiřelci (úspěšnost přijetí cca do 50%). Vysokou úspěšnost přijetí (cca 70%) má však chov v sádce.

            Závěrem své přehledné, ilustrativní a metodicky velmi dobře postavené presentace J. Křapka ještě ukázal možnosti zimování záložních oddělků v plemenáčích a také varianty úlových výkazů a záznamů dat z vlastního varroamonitoringu, což je pro dnešního včelaře v podstatě nepostradatelná praxe.

            To ale ještě nebyl konec. Jako pomyslnou a překvapivou třešničku na dortu nečekaně představil Martin Václavek na zajímavém videu zimní spojování včelstev a stručně popsal své zkušenosti se zimováním ve velkém prostoru, stejně jako své další plány stran chovu silných včelstev pro letošní rok, o nichž se zajisté brzy dočteme ve včelařských periodikách.

            Co napsat na závěr? Samozřejmě poděkování patří nejen samotným organizátorům, nýbrž i Gymnáziu Hostinné, které ochotně poskytlo celé akci přístřeší. A celková charakteristika? Výborně připravená a zorganizovaná akce, cenná, poučná a skvěle presentovaná témata, bohatá a zasvěcená debata, klidná a přátelská atmosféra ... Prostě skvělý potlach ...

Pro potřeby Včelařského spolku pro Dobřichovice a okolí (ZO ČSV Dobřichovice) a PSNV-CZ zapsal J. Matl

Fotografie z únorového PPP je možno shlédnout i na adrese:

https://picasaweb.google.com/112177379233364430593?authkey=Gv1sRgCLXZ9b_Up-3pfQ